Obraz o lázeňství v Nové Pace nám nejlépe podá kapitola Dr. Lad. Riedla - Lázně na Novopacku z vlastivědné monografie Novopacko díl III. vydané v roce 1929:"První vanové lázně byly v Nové Pace zřízeny Donátem Urbanem r. 1779. Bylo to stavení jednopatrové, v němž bydlil lazební, vzadu jako přístavek zřízeny jakési kabiny po dvou dřevěných vanách. Studená voda proudila dřevěnými žlábky, teplá donášela se v konvích a vědrech z kotelny. Výslovně se praví, že lázně sloužily pro osvěžení a očištění těla, také drobná prakse lékařská v nich vykonávána. Zejména na jaře dávali si lidé zdraví sázeti baňky, aby "nečistá krev z těla odešla." Před tím používalo se teplé lázně, aby se krev rozproudila. Potom se kůže na různých místech přístrojem nebo nožíkem porušila a prázdná baňka, z níž nahřátím vypuzen vzduch, k tělu přiložena. Živnost byla výnosná; poznamenává se, že poutníci jdoucí z daleka široka do kláštera, hojně příležitosti používali a lázně navštěvovali. Tyto lázně stály poblíže rybníku Šibeňáku.
Brzy na to jakýsi Hylmar, občan packý, vystavěl si nové lázně v místech někdejší Fišlovy přádelny; jsa ducha podnikavého a znaje patrně "své", vymohl si zároveň živnost hostinskou a zřídil i zahradu s kulečníkem, jež byla četně v létě navštěvována.
Později lázně zrušeny, teprve r. 1905 znovu dán ve valné hromadě Občanské záložny podnět na vystavění lázní tolik postrádaných. Nedošlo k tomu, avšak r. 1906 vystavěla Anna Jeriová nákladem 52.000 K lázně vanové i sprchové ve Vrchovinské ulici s pěti vanami a šesti sprchami. Voda podrobena 6. listopadu 1908 analyse bakteriologické a chemické, načež doporučena jako dobrá voda pitná i užitková.
Na rybníku pivovarském zřízena jakási plovárna na návrh Dra Matyse st., ovšem toliko v létě použivatelná. Znamenitý pokrok v tomto ohledu znamenají lázně s moderními požadavky vypravené při nemocenské pojišťovně."
Veřejně přístupné lázně okresní nemocenské pojišťovny byly odevzdány veřejnosti k užívání 14. března 1926. Ještě v témže roce jejich zařízení, vany, páru, bazén a sprchové kabiny, navštívilo celkem 13.947 obyvatel a potěšení z masáže si dopřálo 1.315 návštěvníků.
(to)
Dílo sochaře Michala Šarše v hořické Galerii plastik
Hořice - Navenek i k sobě samému "rozmlouvá" prostřednictvím svých soch a reliéfů, nazvaných jednoduše Příběhy, akademický sochař Michal Šarše (1956), který nyní vystavuje v hořické Galerii plastik. Jeho kolekci dřevěných a kamenných objektů, uspořádaných do tématických cyklů, mohou návštěvníci zhlédnout do konce července.
Šarše, který se v těchto výstavních prostorách představil poprvé už v roce 1983 a před třemi lety se v Hořicích zúčastnil mezinárodního sochařského sympozia, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu a krátce poté absolvoval pražskou AVU u profesora Bradáčka. Pravidelně od třiaosmdesátého roku vystavuje se skupinou Corpora S, a to v Čechách a v Itálii. Díla pražského autora jsou zastoupena například v Národní a Moravské galerii a v soukromých sbírkách.
(jn)
Divadlo: Návštěva mladé dámy
Lázně Bělohrad - Naplněný kulturní sál bělohradských Anenských lázní minulý pátek nepřetržitě aplaudoval výbornému výkonu dvojice herců z moravskoslezského Národního divadla v Ostravě Ady a Hany Prymusových. Ti se zde prezentovali představením "Návštěva mladé dámy aneb ukážu Ti cestu rájem". V deseti veselých scénkách z dílny Zdeňka Podskalského zde tito dva protagonisté provedli exkurs do manželského života, včetně manželských půtek, nevěry, žárlivosti apod. Ve všech zahraných skečích vyniklo humoristické zaměření, které dokázalo permanentně udržet obecenstvo nejen v pozornosti, ale i s úsměvem na rtech. Vyvrcholením hry byla závěrečná scénka, kde herci svým dialogem připomněli mnohým divákům vzájemnou manželskou komunikaci se vším, co k tomu patří. A právě tuto scénku sehráli oba herci s velkou bravurou a za stálého potlesku. Jednotlivé akty byly rovněž prokládány zpěvem velmi známých a do děje zapadajících písniček jako "Levandulová" od Petra Hapky, při kterých vynikl zvláště baryton sólisty ostravské opery Ady Prymuse.
(ur)
Fotografie Václava Bartušky
Lázně Bělohrad - Třetí červencovou sobotu byla vernisáží v Památníku Karla Václava Raise zahájena výstava černobílých snímků mladého třeboňského fotografa Václava Bartušky.
"Nevnímat kytky, stromy, slunko, kameny, mraky, vodu, sníh, mráz, slepice, želvy a nakonec i lidi kolem nás, to přece nejde." Tímto životním vyznáním se čtyřiadvacetiletý autor představuje návštěvníkům hned u vstupu do výstavní místnosti. Uvedené motto umožní daleko lépe poznat autora a porozumět jeho snímkům a v tomto duchu jsou zde také pod názvem "Chodím si tak po světě" prezentovány fotografie přinášející zajímavý pohled na obyčejné věci, jako jsou hlavy koňů, květiny, pavučina na bodláčí, listy stromů, vycházející slunce. Mimo snímků, zachycujících svým širokým záběrem faunu a floru matky přírody, jsou zde k vidění i některé aranžované fotografie.
Při procházení výstavy jednotlivé snímky návštěvníka oslovují svojí věrností a zároveň ho nutí k zastavení a zamyšlení. Sám sobě si potom klade otázku, proč v denním chvatu to všechno obyčejné, věrně zachycené na fotografickém papíře, mu v běžném životě uniká, a proč až teprve tyto fotografie mu otevírají oči a tuto prostou krásu ukazují. Již jenom pro toto poznání stojí za to výstavu navštívit. Je otevřena podobně jako Památník, v úterý, ve čtvrtek a v sobotu od 9 do 12 a od 14 do 16 hodin a v neděli od 9 do 12 hodin, a to až do 4. srpna.
(ur)
KYTAROVÝ KONCERT - GUITARREO V Porotním sále jičínského zámku minulý čtvrtek vystoupily dvě skutečné špičky v hraní na kytaru, profesor Milan Zelenka (napravo) se svým kolegou Miloslavem Matouškem. Nepočetným, ale vděčným posluchačům nabídli program sestavený z děl českých i zahraničních autorů upravených speciálně pro tento kytarový koncert, se kterým vystoupí rovněž na svém skotském turné. Větší část koncertu byla věnována skladbám s nádechem latinskoamerického rytmu, které sklidily v obecenstvu největší potlesk.
FOTO: pe
Zajímavé knihy U Pašků
Pawlowská Banánové rybičky. Jak přežít neopětovanou lásku, jak přežít diety, jak přežít trapné chvíle. Motto Kč 159,-
Lebe Království jako věno. Sňatková politika v dějinách. Brána Kč 184,-
Johnsonová Proč se svět točí. Encyklopedie otázek a odpovědí. Vašut Kč 299,-
NABÍZÍME:
Video - Slyšíš, jak zvoní - Vl. Brodský v hudebním pořadu
Video - Krkonošské pohádky
Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).
O práci jičínského okrašlovacího spolku v 19. století
Úpravy Čeřovky v městský park
Impulz k oživení, obnově Spolku pro okrášlení města, který po abdikaci dr. Lohaře v červnu 1884 přestal pracovat a vlastně se rozpadl, dává v roce 1886 praktický lékař Jan Keizlar, velmi činorodý a přitom skromný člověk, který stál v roce 1862 u zrodu Sokola v Nové Pace. Má jasnou představu, co byl měl spolek dělat - upravit Čeřovku v městský park - a ví, že to bez nenahraditelného organizátora dr. Lohaře půjde těžko. Podaří se mu to, co se nepodařilo Sokolu ani Hospodářské jednotě, přemluvit ho, aby se znovu postavil do čela spolku. Sám pan Kejzlar vypracovává plány na parkovou úpravu Čeřovky, na jejímž temeni, nezarostlém ještě vysokými stromy, stojí od roku 1844 Milohlídka. Vypracovává plány na soustavu cest, které by obtáčely pahorek a stoupaly k "věži".
V roce 1886 se dr. Lohař vrací k práci ve spolku, jeho místopředsedou zůstává P. Jos. Šturma, novým pokladníkem se stává pan lékárník Vítek, osvědčený pokladník řady spolků. Lékař Jan Kejzlar je "dozorcem sadů". Spolek podává majiteli Čeřovky městu Jičínu žádost, aby mu bylo povoleno upravit Čeřovku vlastním nákladem v městský park. Ale zastupitelstvo zůstává jako dříve nedůvěřivé. Bojí se nákladů a hmotných ztrát, až by se kácely stromy při zřizování cest. Nevěří, že se ze shromaždiště nekalých živlů a pochybných lidí stane cíl vycházek jičínských občanů, a žádost zamítne. Spolek musí podat další žádost, v zastupitelstvu vysvětlují jeho členové dr. Lohař a P. Šturma záměry spolku a přesvědčují zastupitele, že náklady ponese spolek sám atd.
Dne 28.2.1887 se na Čeřovku odebere komise: radní Václav Janoušek se čtyřmi členy zastupitelstva a dr. Lohař za spolek. Podle návrhu lékaře J. Kejzlara půjdou od úpatí třikrát se vinoucí serpentiny na vrchol k Milohlídce. (Po roce byly doplněny spojovacími cestami po vrstevnicích tak, aby občané mohli promenovat i dokola.) Na temeni pahorku se postaví altán s výhledem na všechny strany. Podél "propasti" zřídí město zábradlí, zarostlé cesty na sever od věže se vysekají atd. Závěr komise zní, "že ražením a upravením cest žádná újma na obecním jmění se nestane." Na tomto základě schválí zatupitelstvo 16.3.1887 přeměnu Čeřovky v lesní park a její zpřístupnění obecenstvu.
Práce se rozbíhají v roce 1887 a v roce 1888 intenzívně pokračují. (Jaroslav Mencl ve své Topografii klade začátek úpravy Čeřovky v městský park chybně do roku 1885, protože těžil ze souhrnného článku Třicetileté výročí úpravy Čeřovky v Jič. Novinách (11.4.1915) a ne z archivních materiálů. V.Ú.) Spolku se podaří získat dalšího cenného pracovníka v bývalém četníkovi Dominiku Hudském, teď v důchodu, který na Čeřovku denně dochází a dohlíží na postup prací. Za 394 zl. pořídí v tomto roce spolek 372 m nových cest a obnoví 196 m cest starých, vysadí 1800 keřů a stromů, které naprostou většinou získal dary (např. sami Trauttmansdorffové darovali 320 kaštanů). Také schody, zatím 35 stupňů, se zřizují na strmých místech, jsou dřevěné. Navíc pořídil spolek 24 nových lavic a umístil je ve výklencích cest. Na severní straně byl dokonce zřízen jednoduchý záchod s kbelíkem, který se vynášel. Nahoře u "věže" se na východní straně, protichůdné lomu, staví z kvádrů pískovcový taras, podezdívka proti sesouvání půdy, a v ní byl vyzděn kamenný sklep, který dodnes nese vytesaný letopočet 1888. Měl sloužit pro malou restauraci, o jejíž povolení žádá městskou radu dr. Lohař 14.8.1888 osobním dopisem. Na Čeřovku totiž přichází o nedělích a svátcích mnoho občanů a chybí jim tu občerstvení oblíbeným nápojem - pivem. Od jara 1889 už tuto možnost mají. Proto v okolí sklípku rozmístí spolek toto jaro 6 stolů a 14 lavic k posezení. Později byla na západní straně zřízena krytá ermitáž jako úkryt před deštěm a jihu "besídková veranda", obnovená roku 1909 a dodnes poškozovaná výrostky a opravovaná Technickými službami města (nad Štrauchovým pomníkem). A jak to bývá: když je vidět práce, přibývá spolku i členů. V posledním roce Lohařova předsednictví (1896) jich bylo už na 350.
Zvětralý čedič jedné části stěny lomu, který byl na Čeřovce otevřen kolem roku 1850 a pro běžnou těžbu uzavřen v roce 1880, se drolil a stěna se sesouvala a přibližovala Milohlídce. Tyto sesuvy ohrožovaly základy věže a současně návštěvníky vrcholu, takže roku 1892 podává dr. Lohař naléhavou žádost o zpevnění stěny a přikládá technicky i finančně náročný návrh, jak to udělat. Městský inženýr p. Pek návrh zjednoduší a svah je pak zpevněn mohutnou cihlovou zdí, kterou v roce 1911 přestavěl stavitel Fr. Mošna a která pak svah držela snad až do poslední opravy v 90. letech.
Park na Čeřovce spolek každý rok na jaře znovu upravuje a zvelebuje. Až v roce 1893 se dřevěné schody nahrazují cihlovými a podél cest se zakládají cihlové žlábky, aby stékající voda cesty neničila. V roce 1895 se pak vyzdívají cihlami i břehy cest. Město Jičín se staví k práci spolku na Čeřovce příznivěji. Už v roce 1888 kromě tradičního příspěvku 12 zl. ročně zaplatí i vyštěrkování cest, v roce 1889 náklady na okružní cesty atd.
Potíže však jsou se "svévolí mládeže", zvláště se "řezbáři" do lavic. Vedle mládeže, která ani před lety nebyla vzorná, škodí v novém městském parku také vojáci, kteří mají pod Čeřovkou vojenské cvičiště. A nejen vojáci, i poddůstojníci a šarže. Rádi si vyjedou na koni po nových cestách a ničí je tím. Proto okrašlovací spolek, když stížnosti nepomáhají, Čeřovku postupně oplotí, nejprve proti cvičišti, pak celou, drátěným plotem. Ale ten se zase leckdy hodí poddůstojníkům k výcviku mužstva v přelézání překážek a v skrývání se v křovinatém terénu za plotem. Takže na jedné straně dr. Fr. Lohař dokázal dík svým stykům s důstojnictvem získat od vojáků příspěvky na okrášlení města (např. v roce 1889 dalo velitelství zemské obrany 14 zl. a velitelství pluku č. 74 11,50 zl.), na druhé straně vojáci práci spolku ničili.
Pomocí proti kazisvětům měl být a byl hlídač Čeřovky. Stal se jím pan Čížek, základním zaměstnáním městský ponocný. Od roku 1889 vybíral pro spolek i členské příspěvky a měl za to vše malý plat (nejprve 1,20 zl., od roku 1896 2 zl. měsíčně) a směl si zdarma posekat trávu na mýtinkách. Aby měl větší autoritu a hlavně pravomoc úřední osoby zasahovat, byl v červenci 1897 vzat do přísahy a tím se stal veřejným hlídačem. Ale to už bylo půl roku po smrti dr. Lohaře.
Úprava lip a úprava Čeřovky v park, dva hlavní objekty péče spolku, každoročně udržované a doplňované, nebyly jedinými. Spolek udržoval zeleň kolem pomníku M.Jana Husa, vysázením keřů vytvořil v roce 1883 malý parčík u sv. Václava a po postavení pomníku Antonínu Štrauchovi, nalevo od tehdejší vstupní cesty na Čeřovku (1888), vysázel a udržoval před ním záhon s květinami. Na místě vyhořelé hospody U Koníčka vytvořil v roce 1891 větší parčík, aby tu mohl být postaven pomník Janu Ámosu Komenskému. Vedle toho spolek vysadil a udržoval keře u hřbitova, za městskou věznicí a před děkanstvím.
Vykonal tedy v Jičíně minulého století, naprostou většinou z peněz občanů, pořádný kus práce. Za tím vším stálo drobné úsilí řady občanů a velká organizátorská práce dr. Fr. Lohaře a dalších členů výboru, zvláště lékaře Jana Kejzlara, který stál po Lohařově smrti další dva roky (do roku 1899) v čele spolku. Okrašlovací spolek pracoval i ve 20. století a i za první republiky, ale jeho vrcholným obdobím byla osmdesátá a devadesátá léta 19. století.
Milohlídka na pohlednici ze sbírky Karla Čermáka.
Vladimír Úlehla
